BEDNA
Ráďa
Bedna se zatřásla. Všichni ztichli. Napětí houstlo s každou další minutou. Dokonce prach v aréně se náhle vířil pomaleji. Jen nepanikařit! Nepanikařit! Znělo v hlavách všech přihlížejících. Lev Gusta si mohutně zívl. Už ho unavovalo civět na bandu potrhlých panáků, co tupě zírají na vrtící se bednu.
Co na tom? Ona toho zase nechá, ale svačina se sama nepřipraví.
Dav čumilů se ale ani nepohnul. Co se stane? Kdo se odváží? Principál vrhl nadějný pohled k východu. Bylo však jasné, že by měl jít příkladem. Na druhou stranu, kdo uteče, vyhraje.
Janča
Bedna se zatřásla znovu. Teď to však doprovázel křik a steny. Žalostné prosby o život. Nikdo jí nerozuměl. Přesto se bolestný nářek dotkl jednoho srdce. Měla obrovské štěstí. To srdce patřilo samotnému králi, který se přišel pobavit její drastickou popravou. „Zažeňte lva zpět do klece!“ ozval se jeho příkaz.
Do arény se přihnalo několik mužů a pod principálovým vedením odvedli lva z dohledu. Ačkoliv král neměl ve zvyku před svými poddanými plnit svou vůli sám, sestoupil do arény a šel přímo k bedně. Dívčin křik ustal. Když principál bednu otevřel, dívka se nehýbala. Strach ji zbavil vědomí.
Ráďa
Král se jí chvíli díval do tváře zkřivené strachem. Náhle sebou cukl. Ty rysy, ty ztrhané rysy jakoby je už někdy spatřil. Nechal ji odnést do hospitalu a vrátil se do hlediště. Ve své zadumanosti si ani nevšiml překvapeného davu. Šuškání se neslo stanem. Kam se poděla králova lačnost po krvi? Přijde snad ještě krutější divadlo? Byla to jen předehra k vyburcování davu? Nikdo nevěděl. Dokonce ani sám král netušil, jak osudový byl pro něj tento okamžik. Měl před očima stále jenom tu tvář a v hlavě mu ještě dozníval její hlas.
Janča
K údivu diváků se toho večera už neobjevila žádná krvavá scéna, jen laciné triky se zvířaty či kouzla špatného iluzionisty. Mnoho poddaných odcházelo znechucených, přeci jen je zrovna v kurzu těch, co chtějí patřit do vyšší společnosti, násilí. Ale královi, zdálo se, jakoby to vůbec nevadilo. Do svého paláce se vracel ponořen v myšlenkách. Ta tvář, kde ji jen viděl? Zaručeně to muselo být na jednom z jeho válečných tažení, při nich poznal tolik žen. Mohla být jednou z nich. I v jejím hlase se zablesklo něco povědomého. Tu noc usnul až nad ránem. Probudil ho jeho osobní sluha. On jediný měl tu pravomoc. „Vzbudila se, Vaše Výsosti!“ znělo královskými komnatami.
Ráďa:
Spěchal. Zvědavost mu nedovolila zůstat v posteli už ani chvíli. Po bezesné noci konečně nastal kýžený okamžik. Znovu ji spatří a vzpomene si, odkud ji zná.
Proplul hospitalem, aniž by ho nějak zneklidňovala jeho skličující atmosféra. Chtěl jen jedno, zase ji vidět. Už byl přede dveřmi. Vzal za kliku a vešel. Uvnitř stál jen strážný a doktor, který zmateně gestikuloval. Když spatřil krále, strnul a zatvářil se provinile. Strážný pak jenom hlesl.
„Můj pane, zmizela.“
Janča
Král seděl celý den ve svém pokoji. Zrušil všechny audience a nechtěl přijmout nikoho kromě svého osobního sluhy. Sám se divil, že se ho nezmocnily záchvaty vzteku. Jediné pocity, které měl, byly zoufalost a bezmoc. Zdálo se mu, jako by ztratil něco důležitého.
„Stanley, řekla něco, než utekla?“
„Ne pane, mlčela. Tedy prý řekla asi jednu větu, ale nikdo jí nerozuměl.“
„Viděl ji někdo utíkat?“
„Ne, pane. Je to záhada. Teď zrovna vojáci prohledávají okolí. Prý po ní nemohou najít ani stopu“
„Jak je to možné? Nikdo ji nehlídal?“
„Využila střídání lékařů, kteří u ní hlídkovali.“
„Zjistili alespoň, jak se jmenuje, nebo odkud je?“
„Nikoli pane. Řekla toho tak málo, že se nedá ani dešifrovat jazyk, kterým mluvila.“
Král se odmlčel. Snažil se rozpomenout na ta slova, co vykřikovala předchozí den, když prosila o život. Mohl by podle toho určit alespoň z jakého území by mohla být.
„Znám ji, Stanley.“
„Opravdu, pane?“
„Ano, někde jsem ji viděl, odněkud ji znám. Myslel jsem, že dnes to zjistím. Nemohl jsem kvůli tomu ani pořádně spát, usnul jsem až nad ránem.“
„Vím, pane. Dnes vám uvařím meduňku.“
„Musím ji najít. Vyhlaste pátrání. Všichni vojáci, které teď máme k dispozici, ať ji hledají. Ale ten, kdo by jí jen vlásek zkřivil, bude popraven! Dej to vyhlásit, Stanely.“
„Samozřejmě, pane. A jestli už je za hranicemi, i tam ji mají vojáci pronásledovat?“
„Ano, musím ji najít!“
Ráďa
A tak se vojáci jako mravenci rozběhli po království. Mnoho dní putovali a mnoho nocí strávili v cizích krajích. Po dívce jakoby se země slehla. Jeden z nich však přeci jenom králi přinesl alespoň nepatrné vodítko. Byla už hluboká noc, když se skupina vojáků utábořila na kraji Felského lesa, o němž kolovaly různé pověsti. Sotva zamhouřil oči, probudil ho vzdálený křik. Zvědavost zvítězila a voják se vydal za hlasem do temného lesa. Čím byl blíž, tím víc se mu zdálo, že slyší několik neznámých slov opakovaných stále dokola. Náhle problesklo mezi stromy světlo a než se nadál, větve stromů mu odkryly pohled na podivné shromáždění.
Janča
V tu chvíli se mu orosilo čelo. Jako dítě slýchával pověsti o jakýchsi lidech, kteří ještě uznávají staré náboženství a ke všem ostatním jsou velmi krutí. Ale sotva pominul dětský věk, došel k závěru, že to jsou jen báchorky na postrašení zlobivých dětí. Ale teď to najednou viděl přímo před sebou. Chtěl se dát na útěk, ale v tom uslyšel něco známého. Kde ta slova jen slyšel? Bylo nesmírně obtížné nad něčím přemýšlet, hlavou mu pod vlivem strachu lítala jedna nesmyslná myšlenka za druhou. Najednou kolem něho proběhla srnka. Leknutím vykřikl. To museli slyšet. Vědí o něm. Vyskočil a dal se na útěk. Neopovážil se otočit, jen běžel, jak nejrychleji uměl. Zastavil se až v táboře. Nějakou chvíli čekal, až se z lesa vynoří skupina lidí s touhou mu provést bůhví co. Ale nic. Že by si ho nevšimli? Hloupost. Ležel ve svém stanu a neopovažoval se pohnout. Mezi desítkami vojáků nemají šanci ho poznat. Usnul.
Ráďa:
Již skoro svítalo, když se mladý muž opět probudil. Vlastně ho vzbudilo jakési šmátrání. Otevřel oči a spatřil nad sebou štíhlou postavu zahalenou v kápi. Instinktivně se vymrštil a silně ji uchopil za zápěstí a skroutil jí ruku za zády. Strhl kápi a hrubě odhrnul dlouhé vlasy z tváře. Údiv mu sebral dech.
„Matko!“ vydechl nevěřícně a zíral na ženu, která se mezitím vyprostila z jeho sevření. „Co tady děláte?!“
„Přišla jsem tě varovat, synu! Vrať se domů, nehledej ji.“
Mladý voják měl náhle na jazyku tolik otázek.
„Ale jak víte, že někoho hledáme? A kde se tu berete? Tak dlouho jsem vás neviděl, matko, a teď se najednou zjevíte na prahu Felského lesa. Nechápu to.“
Žena ho netrpělivě přerušila.
„Není čas, musím jít. Prosím, vyřiď svému králi, ať ji nehledá, jinak na to doplatíte všichni!“ a než se voják stačil vzpamatovat, jeho matka se otočila a vyběhla ze stanu. Běžel za ní, ale zmizela mu mezi stromy.
2. kapitola
Janča
Když se voják podíval do tváře králi po tom, co mu celou včerejší noc převyprávěl, jeho výraz ho překvapil. Panovník vypadal zoufale.
„Přeci nás nezastraší nějaké laciné výhružky. Naše armáda je silná. Co proti ní zmůže skupinka lidí?“ opět se ujal slova voják.
Král věnoval rychlý pohled svému sluhovi, který si vzápětí vzal vojáka stranou. ¨
„Víte, mladý muži, i pro krále byly dlouhou dobu lidé v kápích jen strašidelné postavy z pohádek. Ale zanedlouho po tom, co nastoupil na trůn za ním začali chodit lidé z okolí Felského lesa s prosbami o pomoc. Nejdříve říkali jen, že je v noci z lesa slyšet divné zvuky. Další přišli s tím, že jsou rozpoznat lidské hlasy, které opakují nesrozumitelná slova. Pak za námi přišel mladík stejně odvážný, jako si ty, že se v noci vydal do lesa, aby zjistil, co se tam opravdu děje. Viděl to samé co ty. O několik dní později za námi přešla matka toho chlapce a s ní několik dalších obyvatel vsi. Překřikovali jeden druhého a ta žena plakala. V noci prý byly slyšet opět ty podivné zvuky z lesa. Teď se ale na rozdíl od předešlých nocí přibližovaly. Za nedlouho už byly rozeznatelné hlasy a pak dokonce nesrozumitelná slova. Každý zamkl dveře na petlici a z okna zvědavě pozoroval, co se děje. Na kraji vsi se objevily postavy v kápích s pochodněmi v ruce. Obyvatelé vyděšeně čekali, co bude. Ale postavy měly jasný cíl. Mířily přímo k domu toho chlapce. Od té noci už ho nikdo neviděl. Jeho matka jakoby ztratila paměť, z té noci si nic nepamatuje. Král vyhlásil pátrání. Vše bylo marné. A když chtěl, aby vojáci prozkoumali Felský les, lidé z okolních vesnic to zakázali. Prý už si s těmi temnými silami, které tam vládnou nechtějí zahrávat.“
Ráďa:
Mladý voják opustil hrad a zamířil domů ještě všecek zmatený z toho, co si právě vyslechl. Jen co prošel jednou z postranních uliček a vydal se polní cestou ke svému domovu, vyšly ze stínu čtyři postavy v kápích. Tiše se za ním plížily jakoby nic a když došel k lesu, zrychlily. Zanedlouho se ozval přidušený výkřik. Vojákova žena marně čekala s večeří. Její manžel už se domů nevrátil.
Janča:
Král se probudil a cítil, jak se jeho ruka škubla. Byl celý zpocený a ráno ještě v nedohlednu.
„Stanley!“ rozeznělo se chodbami. Za chvíli bylo slyšet přibližující se kroky. Sluha vstoupil do místnosti.
„Co si račte přát, pane?“ zeptal se trochu rozespale.
„Musím ji najít. Už zase se mi o ní zdálo. Už dlouho jsem neměl tak děsivé sny.“
„Ale pane,“
„Já vím, Stanley,“ přerušil ho král „můžu tím ohrozit celé království.“
Bylo ticho. Stanley věděl, že král už je rozhodnutý a že mu to nikdo nevymluví.
„Půjdu ji hledat sám. A začnu právě tam, ve Felském lese. Půjdeš se mnou?“
Stanley z toho nebyl příliš nadšený, ale co se dá dělat. Nenechá jet svého krále samotného. Navíc nechce být přítomen tomu chaosu, co bude tady na hradě, až král odjede.
„Kdy chcete vyrazit, pane?“
„Nech ihned osedlat koně. Potom vyrazíme.“