Vina a trest
Unavený se vracel po celodenní práci na pile. Ovšem doma ho čekalo přivítání, které nepředvídal. Každý večer ho dcera vítá s otevřenou náručí, ale dnes… Seděla v rohu místnosti, plakala. Vzpomínka byla ještě příliš živá.
Věšela na před domem prádlo a zpívala si. Byl nádherný den. Najednou se odněkud vyřítil muž na koni. Když na ni promluvil, poznala, že je to Radan syn všemi milovaného krále. Krále díky kterému se země vzpamatovala ze všech válek a bídy.
„Hej, nemáš trochu vody?“ zeptal se dost nezdvořile. Přesto Miriel ochotně šla za dům ke studni. Když se skláněla, aby pro vědro, ucítila dotek rukou na svých bocích.
„Jsi moc krásná, nechtěla bys udělat princi radost?“ jeho hlas zněl hruběji. Než stačila cokoliv říct, kasal jí sukni nahoru. Jeho oči byly plné mrzkého chtíče.
„To ne, to ne! Prosím, nechte toho! Prosím , ne! Jsem ještě panna, to přeci nemůžete!“ Její slova jako by mu dodaly na síle. Křičela, kopala kolem sebe a rukama se ho snažila odstrčit. Marně, byla moc slabá. Košili roztrhl bez sebemenších problémů. Prudce ji povalil na zem a vyhrnul sukni. Jejím tělem projela prudká a bodavá bolest. Z očí jí vytryskly slzy. Už nebyla schopná se bránit. Její ruce byly v pevném sevření a tělo uvězněno pod princem. Z úst se mu draly výkřiky slasti. Palčivá bolest neustávala. Najednou bylo po všem. Radan se zvedl, plivl Miriel do tváře a s jakými opovržlivým posměškem odešel.
„ To nemůžeme nechat jen tak!“ vykřikl otec, když mu jeho dcera vše vylíčila. „Musíme si stěžovat u krále, určitě prince Radana potrestá.“
Přesto, že Miriel nechtěla, aby se o tom dozvěděl ještě někdo jiný, neopovažovala se otci odporovat. Ten osedlal koně a i s dcerou se vydal ke králi. Když dojeli k branám města, zastavila je stráž.
„Každý, kdo jede do města musí uvést svůj důvod.“
Zpráva o tom,co se přihodilo Miriel se šířila jako blesk. Leč nesetkala se s pochopením. Blížíce se k zámku, zpozorovali dav lidí. Rozzuřený dav lidí. Jakmile se k němu dvojce přiblížila na pár metrů, proletěl Miriel kámen těsně kolem hlavy.
„Nechtě nás projet! Moje dcera byla znásilněna. Znásilněná princem!“ snažil se otec obměkčit srdce lidí. Místo pochopení se však dočkal jen nadávek. Jeden z mužů stáhl Miriel z koně.
„Takhle házet špínu na královskou rodinu!“
„Že se nestydíš, takhle lhát!“
„Běhno hnusná!“
„Děvko špinavá!“
Vláčeli Miriel po zemi. Otec seskočil z koně, aby jí pomohl. Ale i on se dostal do spárů fanatického davu. Tentokrát už kameny neminuly svůj cíl. Jen na chvilku zahlédl svou dceru. Její tělo leželo nehybné v kaluži krve. Přesto jí stále kamenovali.
Když se obyvatelé města uklidnili, před zámkem zbyla jen dvě zubožená těla - starší muž a mladá dívka, jejíž oči byly plné hrůzy a ruce sepjaté jakoby prosila o milost.