Pohádka
Jednoho den jsme se vydali s kamarády do Prahy. Ne na nákupy jako vždy, tentorkát jsme chodili po staré Praze, v uličkách, které jsou už dávno zapomenuty. Pomalu se začalo stmívat. Šli jsme okolo zvláštního domu. Byl opravdu nádherný, ale viditelně v něm nikdo nebydlel. Přesto byla vrata pootevřená a něco jako by nás táhlo přímo dovnitř. Báli jsme se, ale zvědavost byla silnější. Otevřeli jsme dveře, ale nebyla tam zahrada, jak jsme čekali. Jen jakési shodiště, které vedlo někam dolů. Váhali jsme, nakonec jsme však pomalu vydali po schodech dolů. Na konci byly docela malinké dveřea za nimi dlouhá černá chodba. Procházeli jsme jí se zatajeným dechem.Opět dveře. V zámku byl zastrčen klíč. Jakoby někdo chtěl, abychom jím otočili a vešli dovnitř. Dan který šel jako první dveře otevřel. Oslepilo nás prudké světlo. po chvilce váhání jsme vešli dovnitř. Dveře se za námi zavřely. Světlo ovšem nepocházelo z žádného osvětlení. Byla to zář slunce jako za pravého poledne. Když jsme se rokouzkoukali, nevycházeli jsme z údivu. Stáli jsme na velké louce, která se v dálce přeměňovala v les. Na drué straně byla nekončísí louka a těsně za námi stály dveře, kterými jsme vešli.
"Kam půjdem?" zeptal se Tomáš. Všichni jsme se shodli, že se vydáme směrem k lesu. Při cestě bylo neobvyklé ticho. I když jsme každý měli moho otázek, nikdo se neodvážil vyslovit je nahlas. Slunce se pomalu přibližovalo k obzoru. "Než přejdeme les, bude tma. Budeme muset přespat někde v lese." zašeptala Verča. I když jsem v lese spala nesčetněkrát, projel mnou bodavý strach. Přeci jen mi to připadalo dost pohádkové a známe pohádkové lesy, jak dokáží být strašidelné. Chytla jsem se Vojty za ruku. Byl to nádherný les. Takové u nás snad už ani nejsou. Působil dobře, strach opadl. Setmělo se. I když jsme u sebe měli sirky, nikoho ani nenapadlo rozdělávat oheň. Zastavili jsme se na paloučku, který byl osvěcován měcísem. "Tady bychom mohli přespat." Když jsme uhleli, pozorovali jsme hvězdy. Nikde žádné nám známé souhvězdí. Byla zima, i když jsem se shoulila k Vojtovi, moc jsem toho nenaspala.
Vstávali jsme už za svítání. Bez váhání jsme se vydali dál. Bylo nádherné ráno. Za chvíli jsme stáli na kraji lesa. Nedaleko před námi se rozkládala vesnice. Ale i domy vypadaly jinak než u nás.Stavení s mnoha věžičkami a v různách odstínech červené a fialové barvy. Když jsme se přiblíži k vesnici, přivítala nás dřevěná deska s nápisem KOČIČÍ MĚSTO.