ONA
Vzbudila se celá zpocená a se slzami v očích. Ten sen se zase vrací. Jakoby Jí tím chtěl někdo něco sdělit. A opět to bylo jako tenkrát, když se to stalo.
Věděla, že se něco děje, byla v tom vychovaná. Přesto seděli u večeře jako by bylo všude všechno v pořádku. Otec zrovna vyprávěl jeden z těch dobrodružných příběhů, které tak milovala. Najednou je přerušil křik. Byl to nářek, prosby o milost a řev a steny umírajících. A nelítostně se to blížilo k jejich domu. Otec neváhal, Ji a bratra okamžitě poslal na půdu s vírou, že zde budou v bezpečí, a s matkou seděli v kuchyni předstírajíc, že se nic neděje. Oba sourozenci z půdy sledovali dírami, co se děje pod nimi a se strachem čekali, co se stane. Bylo jasné, že se to jejich domu nevyhne. A najednou to bylo tady. Rána - vykopnutí dveří a pět ozbrojených mužů vtrhlo do místnosti. Matka s otcem stále dělali, že se nic neděje, ovšem vojáky to nijak neodchýlilo od jejich záměru. Jeden z nich chytil otce pod krkem a začal na něj řvát. Mezi tím ostatní čtyři rozbíjeli vše, co jim přišlo pod ruku. Nerozuměla tomu, co na otce řvou, bratr možná, neboť se rozeběhl dolů, snad aby rodičům pomohl. Jí se pak naskytl pohled, na který do smrti nezapomene. Jakmile se bratr objevil v místnosti, jeden z vojáků ho bez váhání zabodl. Bratr se skácel k zemi. Ještě chvíli křičel bolestí a jeho skoro již bezvládné tělo se zmítalo v kaluži krve. Matka už ztratila svůj ledový klid a rozběhla se k bratrovi. Objímala jeho mrtvé tělo s bolestí, kterou pochopí jen matka, která právě přišla o dítě. Muž, který držel otce, něco křikl. V ten moment vytasil nuž a podřízl otci krk.
I v posledních chvílích života si držel svou hrdost a ani nehlesl. Její zrak spočinul na matce. Poslední, co si vybavuje je, jak i z ní proudem stříká krev. V tu chvíli se jejich pohledy střetly a ona viděla matčin bolestný pohled se světýlkem naděje, že snad alespoň její malá dcerka přežije tuto strašlivou noc.
Ano, bylo to pokaždé to samé. Jak záviděla těm, kteří měli to štěstí prožít normální dětství. Bylo by to kruté pro kohokoliv, natož pro šestiletou dívku.
Už ani neví, kolikátý den je na útěku, ale noc co noc se ten sen vrací. A vždy je tak živý. Je to jen s tím rozdílem, že dnes už ví, co představuje to Zlo a kdo zabil všechny, co na světě měla. Kéž by šlo zapomenout.
Konečně, po několikadenní samotě vidí pod sebou v údolí vesnici. Za normálních okolností by se jí vyhnula obloukem. Ale dnes? Potřebovala s někým mluvit. Celou tu doby žila jen ve vzpomínkách a moc dobře věděla, že to Jí na síle moc nepřidá.
Byla to klidná vesnice. Procházela patrně po hlavní silnici. Kolemjdoucí lidé se tvářili, jakoby se snad nic nedělo, jakoby žádné Zlo neexistovalo. A možná tomu tak opravdu bylo, možná, že je tady za horami opravdu klid. Ale jak dlouho to bude trvat, než i sem vtrhnou vojáci a buď se místní rozhodnou pomáhat a nebo i oni budou nakonec ležet bezvládní v krvi. Kolikrát už toho byla svědkem.
Po několika dnech samoty se necítila dobře na tak rušné ulici. Zabočila raději někam mezi baráky. Z jednoho domu vyšel vysoký hubený muž. Hned, jak Ji spatřil, rozběhl se k ní, ačkoliv Ona ho nikdy neviděla, on se tvářil, jakoby Ji znal již léta. Nebyl v uniformě, neměl by Jí ublížit. Než se stačila rozmyslet, co dělat, byl u ní a držel Ji v náručí. Další známka psychické vyčerpanosti. Rychlý úsudek byl vždy Její silnou stránkou. Držel Ji pevně, ne však natolik, aby se mu nedokázala vytrhnout. Zdálo se muž brečí. „Už jsme tě měli za mrtvou, už dávno jsme tě pohřbili. Poznáváš mě? Já jsem…“Až teď Jí došlo, kdo je ten muž. Jirka. Právě on Ji našel tenkrát po té strašné noci, jak se choulí u těla své mrtvé matky. Jirka byl jedním z těch, co procházeli vesnice od jednoho baráku k druhému a hledali někoho, v kom by našli ještě známky života. Tu noc byla jedinou živou bytostí, kterou se jim podařilo nalézt. Zbytek obyvatel byl mrtvý.
Mnohokrát Jí vyprávěl o tom, jak Ji našel. Když vešel do jejich domu, to, co viděl už ho moc neděsilo. Takové obrazy viděl už tolikrát. Jen bezcitnost vůči dětem asi nikdy nepochopí. Na první pohled se zdálo, že ani tento barák nebude výjimkou. Všichni mrtví. Už se chystal k odchodu, když uslyšel dětský hlas. Otočil se. To dítě v náručí starší ženy. Srdce mu poskočilo radostí. Přistoupil k holčičce. Opravdu, ona dýchá. Vzal Ji do náručí a s potěšením zjistil, že je patrně bez jediného zranění. Probudila se. K jeho podivu neplakala. Asi v důsledku předchozího šoku. „Ahoj, já jsem Jirka. Nemusíš se bát. Nejsem Zlý. U nás budeš v bezpečí.“ Neodpověděla. Odnesl Ji k ostatním na návsi. Několik hochů Jí přineslo nějaké Její věci a když už se sešli všichni, vydali se směrem k lesu. Jirka Ji celou cestu nesl. Sám moc dobře věděl, jak je člověk vysílen, když zažije něco takového. Tak se dostala do svého nového domova.
Jak strašně zestárl. Když ho viděla naposled, byl ještě plný sil. Teď měla pocit, že by neuzvedl ani tu šestiletou holčičku. Přesto, že měl dozajista původně jiný plán, otočil se a vedl Ji do domu, odkud vyšel.
„Ze všeho nejdřív musíš k nám. Radka neuvěří svým vlastním očím, až tě uvidí. Určitě musíš být hladová. Často na tebe vzpomínáme. To víš, chybí nám tvá pomocná ruka. Ale především tvůj úsměv.“ Jejich baráček byl malý a mezi okolními nevyčníval.
„Radko, Radko, připrav na stůl. Ale ne jen tak něco. Vystroj pořádnou hostinu. Máme návštěvu, ale ne jen tak ledajakou. To budeš koukat, koho jsem ti převedl. Budeš se štípat, aby ses ujistil, že to není jen sen.“ V jeho hlase bylo cítit, jak se těší na Radčinu reakci.
„Tak už neotálej a přiveď hosta dovnitř. Jestli je to tak významná návštěva, jak říkáš, tak proč stojíte v chodbě?“ ozýval se z pokoje ten známý hlas.
Jakmile Ji Radka spatřila, začala plakat. Objala Ji tak, jakoby už Ji nikdy nechtěla pustit, zlíbala Jí tvář, radostí nemohla mluvit.
Oba je milovala. Vlastně jim vděčila za svůj život. Od doby, co se Jí po té strašné události ujali, byli pro ni nová rodina.
Už tenkrát spolu Radka s Jirkou žili a Ji přijali jako vlastní. Jejich domovem byla osada ve skalním městě uprostřed lesa. Tehdy ještě netušila, proč žijí skrytě, ale věděla, že všichni, co v osadě žijí, mají podobnou minulost jako ona sama.
Bylo tu několik dětí v jejím věku. Během dne si hrály v okolním lese. I když měly přísný zákaz chodit na jeho okraj, bylo to pro ně natolik lákavé, že nešlo odolat. Netušily, že jednoho dne se jim to stane osudným. Ve víru své hry si ani nevšimly blížícího se hluku. Dusot koní. Starší obyvatelé osady jim vždy kladli na srdce, že je nesmí nikdo vidět. Když si děti všimly vojáku, byli už moc blízko.
„To se nebojíte, být sami v lese, tak daleko od nejbližší vesnice? Co kdyby přišli vojáci Zla?“ ptal se jeden z mužů. Proč lhát našim vojákům, vojákům Dobra, honilo se hlavou asi všem dětem.
„My bydlíme tady ve skalním městě. Máme to domů kousek.“ odpověděl asi osmiletý chlapec. Voják, zjevně spokojen s odpovědí, cosi zavelel a pluk pokračoval ve své cestě.
Děti se hádaly, kdo dokáže ostatním co nejbarvitěji vylíčit, co zažily.
„Neblázněte, jestli dospělým řekneme, že jsme potkali vojáky Dobra, bude jim jasné, že jsme byli na kraji lesa. A tam přece nesmíme, pamatujete? Měli bychom si to nechat pro sebe. Takové naše malé tajemství.“ skočil jim do řeči jeden ze starších chlapců. Všichni uznali, že je to pravda a když se vrátili do osady, předstírali, jakoby se nic nestalo.
Po dlouhém vítání Ji pozval Jirka ke stolu.
„Máme dnes jen brambory s mlíkem. Kdybych věděla, že přijdeš, uvařila bych něco svátečnějšího.“ omlouvala se Radka. Ale Ona nejedla už tak dlouho, že Jí přišlo vhod cokoliv.
„Vzadu máme malý pokoj pro občasné hosty. Rozesteleme ti tam, musíš být unavená. Po jídle si půjdeš lehnout a až se vyspíš, snad tě tu bude čekat malé překvapení.“ I když Její poslední noci byly snad více ubíjející než samotné bdění, ani Ji nenapadlo Jirkovi nebo Radce odporovat.
Po jídle Ji Radka zavedla do koupelny a Jirka Jí nanosil trochu teplé vody. Bylo to pro ni jako pohlazení. Poslední dobou se dostala pouze k vodě z horských pramenů, která byla jako led.
Snad to bylo tím, že se po dlouhé době cítila v bezpečí – usnula během chvilky.
Ve vesnici mezitím bylo rušno. Jirka nakupoval a obíhal sousedy, Radka vařila nějaká jídla a velebila dům.
Uplynulo několik dní klidu. Děti raději nechodily na kraj lesa, aby se náhodou neprozradily a doufaly, že se nikdo z nich neprořekne. Ten večer všichni ulehli s tím, že je čeká noc, jakokaždá jiná. Z klidného spánku je vyrušily jakési rány a křik. Postupně se přidával pláč dětí. Jirka si Ji musel vzít k sobě, byla vyděšená k smrti. Vyběhli z domu. Ostatní obyvatelé už byli také venku. Vojáci je jako stádo krav sehnali všehny do středu osady.
"To je Dobro, to jsou vojáci Dobra!" vykřikl nějaký muž a ve všech dětech hrklo.
"Správně, my jsme Dobro. Jsme opravdu rádi, že se nám podařilo najít, kde se urkýváte." zněl silný můžský hlas, kteý se mocně nesl přes pláč dětí.
"Už dlouho vás hledáme. Do našeho vojska potřebujeme mladou krev a král si žádá nové služebné."
Jirkovi bylo jasné, že se nijak nedá zabránit tomu, co přijde. Vojáků je až příliš a jsou ozbrojeni.
"Všichni do 25 let se seřadí před nás. A rychle, nebo si nikdo nedožije rána!" hlas velitele prozrazoval, že ani v nejmenším nežertuje.
"Raději, ať jde ke krále, než abych viděl, jak nám zabíjí naše dítě." s podobnými slovy poslal každý svého potomka před vojáky. Velitel DObra slezl z koně a procházel se před vyděšenýma dětskýma očima. Jednoho po druhém si prohlížel. Cosi zavelel a další dva muži slezli na zem. Každé dítě, které se veliteli líbilo, vysadili k nějakému z vojáku na koně. Když se některé z dětí vzpouzelo, byla mu uštědřena umlčovací rána. Obyvatelé osady se nebouřili, věděli, že je to zybtečné, jen jistá ceta na smrt.
K podivu vojáků Ona ani nehlesla. Jen z přenádherných očí se Jí hrnuly slzy, které stékaly po dětských tvářičkách. Po druhé přichází o svou rodinu.
"Co s dětmi, které neberem?" zeptal se jeden z vojáků.
"Zabít" zazněl velitelův rozkaz.
Omdlela.
Když se vzbudila, v jídelní místnosti seděla spousta lidí. Jakmile Ji spatřili vejít, ustali v hovoru. Byla zmatená, tak trochu si připadala jako nějaké vzácné zvíře, které musí všichni vidět. Stále ticho. každý na ni koukal, jako by byla duch. V rohu místnosti se postavil nějaký muž a pomalu kráčel k ní. Nemohla tomu uvěřit, opravdu to byl on. Zmužněl. Měla pocit, že je snad tisíckrát přitažlivější než tenkrát. Jeho chlapecký obličej získal rysy muže. Jeho ramena byla široká a dříve propadlý hrudník se proměnil tak, že kdejaký muž mu musí závidět.
"Už jsem asni nedoufal, že tě ještě někdy uvidím" a s těmito slovy Ji objal. V tu chvíli měla chuť se schoulit a plakat a plakat. Osazenstvo místosti se pomalu rozhovořilo. KOnečně, pomyslela si. Najednou začala ty cizí tváře poznávat. Patrně tu byli všichni z Její osady. Všichni, co přežili. PO dlouhé době se cítila alespoň trochu dobře. Ale věděla, že dlouho zůstat nemůže. Na druhou stranu doufala, že teď už by nemusela pokračovat sama. Snad teď když se znovu potkali, by mohl Lukáš putovat s ní.
"Někoho ti představím" řekl a jednoduchým gestem přivolal nějakou cizí ženu s asi pětiletým chlapcem. V tu chvíli měla pocit, že se Jí zastavilo srdce. Plamínek naděje pohasl.
Když otevřela oči, viděla nad sebou tři cizí tváře. Tři neznámé dívky. Patrně u ní seděly celou dobu.
"Jak se jmenuješ?"
"Odkud jsi?"
"Kolik ti je?"
Zavalily Ji spoustou otázek.
"Tak povídej, neboj se, my ti neublížíme."
Začala si vzpomínat na to, co se stalo. Opět ztratila rodinu.Zavřela oči a slzy Jí stékaly po tvářích.
"Ale copak? Nebreč, tady se budeš mít moc dobře." přitiskla Ji k sobě jedna z dívek.
Chvíli tam seděly všechny čyři v tesklivém tichu. Otevřely se dveře a mužský hlas ticho přerušil.
"Lenka, Katka, Nikol! Žádá si vás král."
Ta, co Ji držela v náručí se na muže podívala prosebným pohledem.
"Však ona se s tím nějak vyrovná. Tak si pospěště!"
Dveře se zavřely. Bylo ticho a Ona opět osiřela.
Div se Jí nehnaly slzy do očí. Nevnímala nikoho jiného než onu ženu a chlapce. Podle rysů dítěte nebylo pochyb, kdo je jeho otcem.
"To je moje žena Petra a náš malý Dan." Žena Jí podala ruku. Zřejmě netušila o Jejím dřívějším vztahu s Lukášem. Přestože měla pocit, že i ten malý kousek srdce, co Jí zbyl se právě škvaří v ohni, vykouzlila na tváři úsměv. Co by dala za to, být teď zase někde sama v horách. Kéž by sem vůbec nepřišla. Po celou dobu Jí držela při životě vidina šťastného života s Lukášem. Najednou to byly vše vzudšné zámky.
"Teď už u nás zůstaneš, holčičko moje, viď?" vytrhla Ji z myšlenek Radka. "Tady je bezpečno. Budeš se tu mít dobře. Konečně budeme moc žít jako rodina." Představa, že byla měla zbytek života strávit po boku muže, kterého miluje, a jeho ženy, byla děsivá. Snad právě v tuto chvíli se rozhodla, že musí svůj úkol splnit co nejdříve.
"Takže tě zase ztratíme. Tak trochu jsem to čekala." Zabolelo Ji u srdce, když viděla zklamání v Radčině tvřái, ale její odhodlání bylo příliš silné.
Každou chvíli za Ní někdo přišel a něco vyprávěl.Nevnímala. Celou dobu pozorovala Lukáše. Jako nic Jí přišel představit svou ženu. Mohl říct, že je ženatý. Cožpak pro něj před tím nic neznamenala? Připadala si jako laciná hračka pro zkrácení dlouhcých chvil. Opět.