LEIREL
Ležel rozvalený na slunci. Noční déšť ho promočil na kost. Teplé paprsky ohlašovaly příchod parného dne. Bylo jasné, že dnes toho moc neujde, ale den odpočinku si zaslouží, poslední týdny se hnal strašlivou rychlostí.
Letní vánek ho pomalu ukolébal k spánku. Ze snů ho vytrhly blížící se korky. Co nejtišeji se stáhl do blízkých keříků. Přeci jen, nikdo o něm vědět nemusel.
„Leireli! Leireli! Kde jsi? Vím, že tu jsi. Leireli!“
To není možné. Snad měsíc neslyšel své jméno. A ten hlas, jak je to dlouho, co k němu naposledy promlouval. Není možné, aby se opět shledali. Kroky byly čím dál blíž, až mezi zelenými lístky uviděl lem červené sukně. Ano, ten hlas, ty pohyby – vše nasvědčuje tomu, že je to ona.
„Sofi?“ Stova se zvedl, už byl v náručí dívky, kterou miloval. „Kde se tu bereš? Jak jsi mě našla?“
„V noci tě zahládla matka, jak přicházíš. Ale pustila mě sem až teď… Leireli, že už neodejdeš? Že už tu zůstaneš? Chci, abys byl se mnou, už se o tebe nechci strachovat.“
Leirel se odmlčel. Věděl, že bude muset odejít. Nejpozději zítra. Teď má sice velký náskok, ale větší zdržení by pro něj mohlo být nebezpečné. A nejen pro něj. Nechtěl však kazit tu nádhernou chvíli. Sofi posmutněla. Jeho mlčení jí bylo víc než jasnou odpovědí.
„Matka uvařila. Určitě máš hlad.“Ačkoliv nechtěl, aby ho někdo viděl, neodmlouval. To co ale brzy uviděl ho šokovalo. Když před dvěmi lety opouštěl Sofiin dům, byl to nádherný statek se spoustou zvířat. Teď z něj byla polorozpadlá ruina s vyhublou krávou a několika málo dalších zvířat.
„Před rokem se tudy prohnal Pristrix a verboval si muže a chlapce. Nechtěly jsme, aby si odvedl i Matyase, tak nám to tu takhle zřídil. Matyase si stejně odvlekli s sebou. Teď o něm nevíme vůbec nic, jestli je zdráv a zda vůbec žije.“
Sofi se odmlčela, neboť ze dveří vyšla její matka. Od té doby, co ji naposledy viděl, neuvěřitelně zestárla. Strach a starosti ji vráskami vepsaly do tváře nesmazatelné stopy. Je neuvěřitelné, jak válka a vrtochy nějakého panovníka dokáží za tak krátkou dobu změnit tolik věcí.
Celý zybtek dne proběhl celkem tiše. Sofi se sice vyptávala, co se kde dějě, co Leirel prožil, ale on odpovídat nechtěl. To, co viděl, bylo až příliš kruté, aby se o to podělil se ženou, kterou milovala a s její matkou, která i jemu už byla téměž matkou. Něchtěl v domě zůstávat přes noc, bylo by to až příšli nebezpečné. Ale konečně po třech letech měl možnost strávit noc se svou milovanou. Tedy touha nakonec zvítězila nad rozumem. V Sofiině ložnici se cítil jako by tam nikdy nebyl. Ležel na posteli a přemýšlel budoucnosti. Jestli Sofi ještě vůbe někdy uvidí. Vešla do pokoje, lehla si vedle něho a začala ho hladit. Oba věděli, že jsetli se někdy setkají, bude to až za hodně dlouho. Jejich milování bylo plné vášně a slz, přesto bylo snad tím nejkrásnějším.
Rozhodl se odjít ještě před svítáním. Věděl, že loučení by bylo plné bolesti. Něchtěl jim působit další trápení. A nechtěl ohrozit jejich životy. Odejít musel. Statek opoštěl ještě za tmy. Stavení tak vypadalo ještě hrozivěji než za dne. Ještě dlouho cestou do hor se otáčel. Bylo mu teskno. Za poslední roky to byla nejhezčí noc. Jak těžké je znovu opustit ty, které miluje, zvláště když vidí, jako hodně potřebují jeho pomoc.
Bylo nádherné ráno. Slunce vycházelo zahalené do oranžové barvy a vše nasvědčovalo tomu, že přijde další teplý den. Leriel si vzal u Sofi nějaké zásoby, i když ne mnoho. Sami toho moc neměly. Rozhodl se, že už se nesmí nidke zdržovat. bylo třeba, aby se do Sakosy dostal co nejdříve. Jen tam bude v bezpečí a může pomoci jak sobě, tak jiným.