Deníčky
Píšete si deník? Já nikoli. Ale psala jsem si ho, ano. Bylo mi 11, tuším. Tenkrát jsem ho od někoho dostala. Ačkoliv jsem se snažila všemi dostupnými prostředky bojovat proti růžové barvě, která na mě byla snad až moc holčičí, deníček byl růžový. Dnes už mi tahle barva nějak extra nevadí, ale musím říct, že tento odstín byl něco šíleného. Křiklavě růžový, zamykací deníček. Snad díky tomu zámečku jsem si ho nechala, neboť byl náznakem jakýchsi tajemství. A začala si psát. Sice ne dennodenně, ale na mě to bylo něco! Abyste pochopili, v té době jsem byla spíše kluk. Mým vzorem byl můj nejstarší bratr, nejoblíbenější oblečení byly tedy zelené kapsáče a černá vytahaná mikina. Samozřejmě nesměl chybět černý šátek s lebkami kolem krku. Zásadně jsem odmítala mít vlasy upravené jinak než do culíku. A při čem se mi úplně zvedal žaludek, byla představa sukně. A možná právě tímto malým růžovým deníčkem se ve mně projevila první známka ženskosti. Pamatuji si, jak jsem musela na dovolené nosit sukni. Teta a prateta mě tenkrát učili, jak se v sukni čůrá. Kdyby nic jiného, alespoň jsem je dobře pobavila. Ba ne, dnes jsem jim za tu „tyranii“ vděčná. V sukni čůrám docela často.
Měla jsem i druhý deníček. To mi bylo asi 13. Ten byl ovšem velkolepý. Formát A4, bez zámku a většina zápisů se pohybovala kolem kluků, co se mi líbili. Byly tam jejich fotky, jména napsaná co nejhezčím způsobem a samozřejmě nesmělo chybět nějaké to srdíčko. Jeden z těch kluků, netušící o mém zájmu, mi dal do vlasů javorový list jako ozdobu. Ani ten tedy nesměl v deníčku chybět. Odstartovala zde také svou „kariéru“ má kresba ženské postavy. Do dnes se nezměnila. Pár lidí mi zpětně řeklo, že si tak nějak představují čachtickou paní. Dáma v šatech, s velkým výstřihem ( a velkým poprsím), s nožem v ruce a zvláštním výrazem ve tváři.
Ovšem musím zmínit, že tento druh deníku nebyl mým nápadem, neboť jsem ho okoukala od spolusedící, se kterou jsem vše v něm sdílela.
Další, co mi nahradilo deník, byly smyšlené příběhy brousící do fantazi. Je to zvláštní, neboť jinak mě tento literární směr až na výjimky nějak extra nebaví. Všechny příběhy jsou bohůžel nedokončené, ale mám je schované s nadějí, že se v nich někdy doberu konce. Moc lidí je nezná. Snad jen dva jsem domyslela a někomu sdělila. Mými posluchači byla děcka ode mě z oddílu. Vyžádala si na výpravě pohádku na dobrou noc a já s hrůzou zjistila, že už si žádnou z těch klasických nepamatuji. Asi za to může táta. Vždy, když mi nějakou vyprávěl, dostal se do polospánku a tak se stalo, že se najednou v pohádce O Bajajovi objevila skupinka trampů na vandru, či místo vlka přišel za kůzlátky skautský oddíl.
Takže abych nebyla zkroušená z nedokončených příběhu, rozhodla jsem se psát dopisy. Je jedno komu, jestli je někdo bude někdo číst, hlavně, že píšu. To, co mě definitivně přesvědčilo, byl nález dopisních papírů. Netuším, jak se u nás doma vzaly, ale jejich vůně nasvědčovala, že už mnohé zažily. Možná je koupila moje prababička s vidinou milostných dopisů pradědovi. Nebo měly sloužit ke korespondenci s kamarádkou žijící desítky kilometrů daleko. Či mohly být dárkem od pradědy nebo kohokoliv jiného. A je také možné, že byly zakoupeny bezúčelně, z čehož se však vytrácí všechna romantika. Zůstala bych tedy u teorie, že se mělo jednat o milostné dopisy, ke kterým z nezištných důvodů nedošlo.
Pro dnešek tedy už mám vyřešenou otázku deníčku – dopisy. A co říci závěrem?
Přestože by si vaše dcerka ze všeho nejvíc přála kuličkovku nebo karty s motorkami, kupte jí malý zamykací deníček. Třeba právě díky tomu se z ní jednou stane žena, probudí se v ní tvůrčí schopnosti. A až jej za několik let otevře, ponoří se do vzpomínek a skrze listování jeho stránkami si znovu prožije dětské lásky...