3. den
Dnes jsme vstávaly až 9.30. Ke snídani, sprše a přípavám na cestu jsme si pustily Hortona. Vypravily jsme se až mezi 11. a 12. Pomocí metra, s jedním přestupem, jsme se dostaly na zastávku Colosseum. Byly zde opět mraky lidí. Ale horší než tyto davy bylo to úmorné vedro. Velice nás ale potěšilo, že do 18 let pro členy EU, je vstup zdarma. A nejen do Colossea ale i na Forum Romanum a do Palatina. Nejprve jsme se rozhodly navštívit místa, kde se lidi bavili snad tou nejhrůznější zábavou, co existuje.
Jak podotkla Anička, je to nechutně paradoxní, že nejnavštěvovanější místo celého Říma, Itálie a jedno z nejvýznamnějších celé Evropy a světa; je právě "divadlo smrti". Colosseum, nádherná památka nyní a dříve pro lidi symbol zábavy. Pro některé však bývalo znamením marné snahy, konce nadějí, bezradnosti, bolesti a smrti. Kam zmizel ten antický soulad duše a těla... Přesto všechno jsme i my se zatajeným dechem pozorovaly tuto monumentální stavbu. Ale představa, že v tomto vedru bychom měly bojovat o vlastní život je přímo děsivá. Colosseum - pro nás dnes přijatelné, neboť jsme zůstali jen my, diváci. I ti nejlepší gladiátoři jsou již dávno po smrti. Snad za to může ta skutečnost, že narozdíl od původních diváků, nás nezajímají krvavé zápasy živých bytostí, ale souboj času, událostí a touhy se na věčnost zapsat do historie a lidkých myslí. Opět touha, myšlenka a nadřazenost vítězí.
Ve druhém patře se ve zdech nachází muzeum antických soch, zbytků sloupů a map. Do středu Colossea se ale bohužel nesmí.
Kéž by měl člověk tu možnost si to projít celé, bez nějakých zákazů vstupu, lidí a zničujícího vedra. To samé platí i o Fóru Románu. Rozsáhlý komplex s minimálním stínem je v tomto počasí asi nemožné projít celý. I když jsme měly pocit, že jediný, kdo se potí jsme my tři. Což bylo dost podivuhodné, neboť bylo 39°C.
Když se člověk dostane někam, kde má trošku soukromí, neslyší na každém kroku brebentění turistů z různých zemí; může popustit uzdu své fantazie. Nebo možná oživit vzpomínku ve svém podvědomí, na nějaký z minulých životů, kdo ví. Pomalu se začínou dokreslovat trosky jedné z největších a nejvýznamnějíších kultur světa. Kdybych tak měla možnost se těmitmo místy procházet sama za chladnějšího počasí. Třeba bych si dokázala dotvořit celistvý svět nespoutaného Řím. Snad bych měla i takové štěstí a potkala významné osobnosti tehdejší doby. Kráčela bych časem třeba i za doprovodu Claudia či Caesara,
Bohůžel, realita je tvrdší. Upocené a vyčerpné vedrem jsme kráčely nikoli dějinami, ale rozžhavenými důkazy minulosti. Místo starořímského průvodce nám dělaly společnost stovky turistů. Avšak i přes to se to promě stalo nezapomenutelným zážitkem a budu jen doufat, že se mi naskytne možnost se sem ještě někdy podívat. A snad i v chladnějíším počasí.
Hladové a s plnými močáky jsme se vracely domů. Nutno ještě podotknout, že Lenka byla natolik statečná, že na Foru Romanu přežila i Toi Toiky. Ale když si měla dojít po druhé v jednom zákoutí zahrad Fora Romána, statečnosti ji opustila.
Doma jsme se najedly a po Aniččiném spánku a hovorech mých a Lenky jsme se vydaly opět na večerní procházku Římem a znovu směr supermarket a sousední MacDonald, ve kterém jsme očekávaly wifinu, ovšem marná snaha. Před návratem domů jsme opět navšítvily naše oblíbené zmrzlináře, kteří nám s velkou radostí připravily opravdu gargantuovské porce.
Doma jsme se při muzice pustily do luštění křížovek, procvičování angličtiny pomocí Andělů a démonů a tradičního smíchu. Pak už jen dobrou noc.