2. den
Ráno jsme vstaly v půl deváté. Po dnešní teplé noci jsme došly k závěru, že jako noční úbor nám bohatě postačí kalhotky.
Na dnešek je naplánován Vatikán. Původní zděšení, že opravdu budeme muset mít dlouhé kalhoty, nám vyvrátila Anči příbuzná . Půjčila jsem tedy Lance dlouhé šaty a Anče dlouhou sukni a vyrazily jsme. Ke vstupu vedla dlouhá fronta, naštěstí postupovala celkem rychle. Před vchodem jsme si zakrily ramena a šup dovnitř. Vzhledem k tomu, že máme isic karty máme ze 14 eur slevu na 8 eur.
Vatikán je plný různorodých muzeí. Nemůžu říct, že jsme je prošly všechny, ale rozhodně jsme většinu viděly: západní civilizace, něco z antiky a samozřejmě spousta církevních obrazů a jiných expozic. Zde všude bylo dovoleno fotit, i když někde bez blesku. Přesto na to mnoho lidí z vysoka kašlalo. Ale jedna věc nás opravdu zaujala. Bysta patrně někoho z církevních hodnostářů. Byl asi, pokud sochař nelže, velice podobný mému tátovi. Tedy jsme počkaly, až dvě jeptišky, pečlivě si vše prohlížející odešly a pseudotatínka jsme si vyfotily.
Vyčkaly jsme dlouhou ftonu na úzkých schodech a dostaly se do Sixtýnské kaple. Zde byl přísný zákaz focení a hlasitých projevů. A mraky lidí namačkaných na sobě. Přesto člověk musel obdivovat to umělecké zpracování, jen škoda, že tohle opravdu nešlo vyfotit.
Na informacích jsme se zeptaly slečny, jak se dostaneme na Svatopetrské náměstí. Když nám sdělila, že musíme ven a že tuto vstupenku nebudeme potřebovat, rozhodly jsme se pro prozatimní návrat domů.
Po osprchování a občerstvení jsme se vydaly opět do vatikánu, tentokát ale na Svatopetrské náměstí. Opět jsme fotily, co se dalo a nakonec i sami sebe. Do chrámu nás neminulo další čekání a ještě k tomu na sluníčku. Takže nám šátky posloužily ne na zakrytí hlavy místo ramen. Anča se podobala muslimce, Lenka nějaké mafiánské "bossce" a já vypadala spíše jako Matka Tereza nebo někdo takovej.
Když nás ochranka prohlédla a zjistila, že nemáme v úmyslu zničit tuto církevní velmoc, splnilo se Anče to, o čem celý den básnila. Konečně jsme viděly Švýcarskou gardu. I přes nějakou tu vzdálenost a jejich vtipnou uniformu, nebo spíš díky ní, se nám Anča zamilovala. Tedy jsme celý zbytek dne neslyšely o ničem jiním. Snad ji to brzy přejde.
Ačkoliv jsme to vůbec nezamýšlely, dostaly jsme se do míst, kde se nacházely sarkofágy a pravděpodobně i těla mtvých papěžů. Jen Jan Pavel II. měl pouze náhrobní kámen, u kterého se modilo ustavčině menší množství lidí. Ti zde zapalovali svíčky a pokládali květiny. Pak už se nám konečně podařilo najít správný vchod do bazilky Svatého Petra. Cestou jsme narazily na další vojáky Švýcarské gardy, z nichž jeden byl opravdu zákuskózní.
Bazilika Svatého Petra je opravdu monumentílní stavba. Myslím, že teď už nám Svatá Hora bude připadat jako kaplička. A opět jsme fotily, co se dalo, i když mám pocit, že nejvíc pozornosti jsme věnovaly gardistům.
Cestou domů jsme se stavěly na zmrzku u našich zmrzlinářů. Včera tam byli tři, dnes už jich je tam pět, jsem zvědavá, kolik jich tam bude zítra.
Co musím napsat, Anča objevila svůj skrytý talent, patrně z ní bude hudební skladatelka. Na svém telefonu se jí podařilo složit dvě skladby. Mno, diskošňůry budou šílet.
Po odpočinku, sprše a posilování břišních svalů smíchem (měly jsme kafe, které určitě uvolňuje endorfíny), jsme se vydaly opět na večerní procházku. Podařilo se nám najít supermarket, který je ovšem pěkně daleko. Nakoupily jsme to nejdůležitější - mléko, 3 housky a pomazánkové máslo. Přes vysokou kvantitu nakupovaného jsme zapomněly na tousťák. Po návratu domů a Aniččiným odskočením si jsme se ještě vydaly na naší zmrzku k našim oblíbeným zmrzlinářům. I oni nás opět rádi viděli.
Doma jsme vymslely super řeč. Místo "CH" říkáme "H". Asi hodinu jsme se tím zaobíraly. Když nás to přestalo bavit, začaly jsme si procvičovat angličtinu. Anča předčítala z Andělů a démonů. A to co vělděla, říkala anglicky. PObčas se jí ale pletla i česká slova (Klejou pukle).